PASTA - rozhovor
©namesfest.net1. Prosím, řekni nám pár slov o sobě. Proč právě Pasta?Určitě bych si mohl vymyslet řadu historek proč právě Pasta, ale důvod je úplně nezajímavej, prostě se mi líbilo to jméno. Je pravda, že jsem v té době netušil, jak to bude fungovat. Mám to jméno strašně rád a od roku 1996 jsem ho už nezměnil, jenom sem si přidal Oner. První graffiti jsem začal dělat v roce 1994, streetart tak okolo roku 2001, jinak se živím jako grafický designér, spoluvydávám graff mag Clique, dělam výstavy, etc.
2. Graffiti je u nás v Čechách od začátku 90.let zaběhlý pojem a má svou scénu, ve které máš i ty svoje místo. Byl jsi ale jeden z prvních, kteří se u nás začali věnovat streetartu. Jak jsi vůbec začal?Streetartu jsem si všiml na internetu v době, kdy jsem byl na civilce a neměl co dělat. To jenom dokazuje, že jakákoliv etapa lidskýho života, i když je sebedebilnější má svůj význam. Na tý civilce jsem začal dělat první plakáty na černobílý lejzrovce, prostě jsem je na ulici slepoval z těch A4 formátů do větších, samolepky jsem si kreslil, udělal jsem i pár šablon, ale to mně moc nebavilo. Později jsme si s kamarádem Rothem pořídili sítotisk, založili dílnu a udělali první výstavu, jeden čas jsme měli dokonce i obchod s naším oblečením a produkty. Tenkrát na to bylo moc brzo, dneska už by to fungovalo asi líp, lidi to víc zajímá, i když ten lajckej boom je pryč. Naštěstí. Okolo roku 2002 se totiž vyrojila celá armáda lidí, který si mysleli, že když na ulici nalepí berušku, že je to streetart. Termín streetart se dost zprofanoval a ani já ho nepoužívám nejradši, nějak tomu ale říkat musíme.
3. Graffiti vs. Streetart. Kde je pro tebe hlavní rozdíl a proč myslíš, že je dneska streetart tak populární a graffiti stojí tak trochu nepochopeno v ústraní? Hlavní problém je, že graffiti není pro většinu lidí tak srozumitelný jako streetart. Lidi se bojí věcí, kterým nerozumí, stresuje je to. Ono je to vlastně tak dobře. Graffiti je kultura sama pro sebe a je nerealný chtít po někom, kdo se tomu nevěnuje, aby pochopil krásu kvalitního tagu nebo throwupu, zvlášť když s pochopením kvality mají problémy i některý writeři. Streetart je srozumitelnější a líbivější, některý techniky jako samolepky a plakáty nejsou tak invazivní a lidi to víc tolerujou. Je to vlastně hrozně vtipný se o tom takhle bavit, ale je to realita.
4. Podílel jsi se na vzniku knížky o historii graffiti v Čechách - In graffiti we trust. Jseš spoluvydavatelem magazínu Clique. Dost se ve zdejší scéně angažuješ. Přesto se člověk nikdy nikomu nezavděčí. Co je pro tebe největší satisfakce?Lidi mají většinou problém, že některý věci prostě nemůžou ovlivnit. V podstatě je chápu. Satisfakcí pro mně je, že to prostě dělám, že si můžu dovolit dělat to všechno, co jsi zmínil a ještě mnohem víc. Energie, kterou do toho léta vkládám, se mi vrací ve formě možností. Celej život se živim prakticky jenom věcma, který mě baví. Z větší části za to všechno vděčím ulici.
5. Ve kterém městě na světě bys rád bydlel, kdybys nemohl bydlet v Praze a proč?Tak to je jasně NYC! Lidi nadávaj na Ameriku a většina z nich tam ani nebyla. Je to prostě jiná mentalita s jinou kulturou. Je to město, kde se pořád něco děje, úspěch je kredit, nikoliv špatná vlastnost, trh je tak obrovskej, že se můžeš zabejvat prakticky čímkoliv. Samozřejmě to není ráj, je to tvrdší, nic nevozevluješ, jak je tady zvykem. Musíš bejt neustále ve střehu, aby tě někdo nepodělal, lidi jsou kamaradský spíš jenom formálně. Prahu miluju a momentálně si nedovedu představit, že bych se stěhoval. Vážím si lidí okolo, který něco dělaj, vzájemně se podporujou a posouvaj tu kuličku pořád dál. Díky nim je i festival Names. Díky!
Video:Odkazy:http://www.cliquemag.cz/pastahttp://www.cliquemag.czhttp://www.fotolog.com/pasta_oner